Odpověd na otázku: Jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby...
Minulé úterý jsem přišla domu a koukám, mamka rudé oči od pláče, nemluvila, jen seděla na posteli a byla nešťastná... tak se ptám co se děje. Ukáže mi na telefonu smsku, která jí přišla od kamaráda z oddílu, kam chodila za mlada, ve které stálo: "Jani, Sklíčko se zabil."
Sklíčko byl (pro mě pán) ale mámin přítel, chodili spolu když jí bylo 17.. znali se přes 25 let, a mamka ho milovala dodnes...
asi pět dní před tím, než jí přišla tahle zpráva u nás byl na návštěvě, povídala jsem si s ním, když čekal na mamču až se vrátí z práce. Ukazovala jsem mu fotky, bavili sme se, smáli se... Když pak přišla mamka tak byli spolu v obýváku, mamka mu dala dárek k narozeninám, které měl mít minulý čtvrtek...
V to úterý když mi mamka ukázala tu smsku tak mi řekla, že se oběsil. Předcházela tomu prý hrozná hádka... Oběsil se prý v pondělí a našli ho až v úterý ráno... Mohla za to ta jeho hnusná manželka, dělala z něj otroka, měla ho jen jako stroj na peníze... Nezajímal ji. Musela mu říct nebo udělat něco opravdu hrozného, když se rozhodl ukončit to tímto způsobem... Zavřel se prý v pokoji, pustil si nahlas hudbu a našli ho až ráno... žádný vzkaz ani dopis. Ale to ta svině hnusná mohla ztopit dřív než se tam dostala policie...
Bohužel i z výpovědí blízkých, kdy ji označovali za zrůdu, kterou opravdu byla a je, tak ji nemůžou nijak soudně podle zákonů potrestat...
Mamka je z toho zdrcená, dnes byl pohřeb, viděla tam tu zlou mrchu, divila jsem se, že jí nedala pěstí... Nevím jak jí pomoct, sama si nějak nevím rady ani s tím, aby se mi přestaly vnucovat myšlenky typu, jak vypadal když tam visel... asi si budete myslet, že jsem úchyl nebo já nevim ale prostě já tyhle myšlenky ani představy nechci, samy se mi vkrádaj do hlavy... Mamka se mi přiznala předevčírem, že po večerech když leží už v posteli, tak přemýšlí, jestli měl hlavu doprava nebo doleva... A taky to nechce... Ona ho miluje a teď takováhle rána...
Já nějak nevim jak se s tim vyrovnat... A hlavně nevim jak pomoct mámě, aby se s tím ona vyrovnala.. Já ho přece jen znala o dost míň... Je asi hloupý ptát se jestli nemáte někdo "recept" na to, jak se s takovou ránou vyrovnat, nebo jak to přejít s co "nejmenší" újmou na duši.. jenže to nejde, protože tohle prostě malá újma není..
jak jí mám pomoct? zkoušla jsem všechno možné.. objetí nepomáhá, povídání si.. to vydržim jen tak tak, sama se pak zase rozbrečím, když odejde...
jak mám zabránit tomu, aby se mi zdálo o tom jak visí za lano v pokoji?
Jak se s tím vyrovnat...
Odesláno uživatelem Gollumek.88
Do kategorie Ostatní - Rodina a vztahy 24. listopadu 2008, 21:41:08
|